Další den jako escort. Líně se protáhnu v posteli a kouknu na budík. Devět hodin, dvacet pět minut. Schůzka se včerejším zákazníkem se trochu protáhla, ale pořád jsem si užila krásných pár hodin spánku. Teď už se jen osprchovat, nasnídat a čekat, jestli mi zazvoní mobil, ve kterém se další nedočkavý klient bude dožadovat „call girl“. Od doby, co mám založený profil na erotickém portálu Pleasure world, o zákazníky nouze rozhodně není.
K téhle práci se většina lidí dostane kvůli penězům. Typický příběh začíná chudou studentkou, která si chce rychle vydělat, a pak už se z toho nevyhrabe. Jako by na světě nebylo dost dojemných historek, sentimentalita se musí zatahovat i sem. Potřeba ospravedlnění. Rozhřešení. Pochopení lidí, kteří nás pochopit nechtějí. Já dělám eskort a nestydím se za to – baví mě to.
Samozřejmě, že se tím dají vydělat peníze. Každý přece musí nějak vydělávat. Mně se ale podařilo spojit nezbytné s příjemným, a mít přitom tolik volnosti, kolik jen chci. Nevydržela bych v monotónní práci, kde budu každý den vídat ty samé lidi a poslouchat drby, hádat se se šéfem, vstávat za svítání a domů chodit se západem slunce. Sice bych si tím taky mohla slušně vydělat, ale k čemu, když ze života nebudu mít nic.
Devět hodin, čtyřicet pět minut.
Vylézám ze sprchy a chvíli v zrcadle koukám na svoje nahé tělo, než ho zabalím do ručníku. Je mi dvacet tři, eskort dělám dva roky. Jsem v těch nejlepších letech na to, abych byla stále dost žádaná a zároveň měla optimální množství zkušeností. Usměju se na sebe.
Deset hodin, třicet osm minut.
Z pracovního mobilu se ozve ústřední píseň filmu Pretty Woman. I já mám smysl pro humor. Na displeji svítí neznámé číslo. Zvednu to a tím nejsladším hlasem se ohlásím „Haló, tady Lilian“, načež nastane několikavteřinové ticho, než se kdosi na druhé straně začne dožadovat schůzky.
Věk tipuji něco přes třicet let. Dává si se mnou sraz o půl osmé večer v hotelu na kraji centra. Nic luxusního, ale žádná hrůza. Nejspíš mu na pár dní odjela manželka a on chce ochutnat zakázané ovoce. Tak tomu bývá většinou, jak potvrzuje tento článek. Pokud do dvanácti hodin nikdo jiný nezavolá, mám skoro celý den pro sebe. Nedávám si schůzky narychlo.
Osmnáct hodin, padesát pět minut.
Naposledy se zhlédnu v zrcadle v předsíni. Zkontroluju make-up, uhladím si minisukni, pod kterou se skrývají sytě modrá krajková tanga, obuju boty s vysokou platformou a vyrážím. K určenému místu je to pár minut, ale chci tam být dřív. Se vzpřímenými zády a vystrčenou hrudí vrazím do hotelu, řeknu číslo pokoje, portýr mi ukáže schodiště a za dvě minuty už klepu na dveře.
Otevře mi muž středního věku, nevýrazný typ, takový, kterého si na ulici ani nevšimnete. Mohl by to být úspěšný podnikatel nebo podomní prodavač. Nebo majitel čistírny. Za nějakou dobu si zvyknete klienty hodnotit. Sami vám málokdy řeknou pravdu, i kdybyste se zeptali. A já se nezeptám. Žádné vazby, žádné spojení, jen práce. Tak je to lepší pro oba.
Žádný bližší vztah
Nemám ráda zákazníky, jako byl ten včerejší. Kdybych mu nepohrozila, že musím brzy vypadnout, ani by se k ničemu neodhodlal. Prostě si chtěl jen povídat. O svých problémech, dokonce i o své rodině. A já musela sedět a předstírat, že mě to zajímá. Někteří chlapi potřebují spíš terapeuta, ale to ne, to přeci nejde, co kdyby si ostatní pomysleli něco špatného. A tak radši peníze vrazí holce, co se s nimi má vyspat a myslí si, že je to spasí. A navíc se o tom nikdo nedozví. Stejné zkušenosti mají ostatně i jiné společnice, třeba ta v tomto rozhovoru.
Ten můj dnešní jde naštěstí hned na věc. Chce jen běžný sex na misionáře. Za něco málo přes půl hodiny je po všem, nebylo to špatné. V osm hodin sedm minut kráčím potemnělou ulicí a říkám si, že je mi na světě fajn.
