Dnes už dobře vím, jak užitečnou věcí je půjčka se zástavou auta. Vyzkoušel jsem si to na vlastní kůži, a to dokonce vícekrát. Za osm let existence naší autodílny se párkrát stalo, že jsme potřebovali investovat do nového vybavení, které lehce pořídíme třeba na Inity, a zrovna jsme neměli na účtu takovou částku, která by investici pokryla. Co jsme podnikli?
Nemám rád banky
Nesnáším jednání v bance. Připadá mi, že mi tam vidí až do žaludku. Neptají se po mých finančních plánech proto, aby mi je pomohli řešit, ale proto, aby se měli v čem šťourat. „K čertu s bankou,“ ulevil jsem si jednou a můj společník Martin přikývl. Máme podobné názory. „Nebankovní společnosti jsou to samé, spíš ještě horší. Doslova tě svlíknou z kůže,“ dodal a tentokrát jsem souhlasil zase já. Takovými předehrami zpravidla začínala naše další cesta do autozastavárny ke spolužákovi Markovi. Od té poslední uplynulo už pár týdnů a auto jsme vyplatili. Cenili jsme si toho, že Marek ctil pravidla. Na rozdíl od jiných, kteří je porušovali, jak se dozvíte v následujícím článku. Nečekal bych ale, že tam v tak krátké době půjdu znovu. Jak to?
Zažívám šok se svojí první láskou
Jednou večer někdo zvoní u branky. Naši bydlí dole v přízemí a mají svůj zvonek, já v horním patře a mám taky svůj zvonek. Je kolem desáté večer a já chci zjistit, kdo mne to chce takhle pozdě navštívit. Zažiju šok, když se do mluvítka ozve moje první láska Lucka. Pouštím ji nahoru. Neviděl jsem ji snad dva roky. I když jsme se rozešli, zůstali jsme přáteli, ale od té doby, co se odstěhovala do Prahy, jsem ji neviděl. Před sebou teď mám trosku. Kde je ta sebevědomá holka?
Poslouchám tklivou story
Ztrhaná Lucka mi vypráví sáhodlouhou story. Zkrátím to – nezajímalo ba vás to. Zkrátka a jednoduše díky svému teď už bývalému chlapovi se zadlužila u nebankovních společností až po uši a chlap ji pak vykopl. Šokovalo mě to. Ta šikovná holka takhle nalítla? „Potřebuju nutně peníze. Dvacet tisíc. Nemohl bys mi půjčit?“ kouká na mne zoufale. „Hele, bohužel teď nemám. Předěláváme barák, tak jsem v tom utopil všechny úspory. Ale, že jsi to ty, něco pro tebe udělám.“ Lucka mi doslova visí na rtech.
Nevěřím, že peníze dostanu zpátky
„Zastavím jedno svoje auto. Je v dobrým stavu. Jeho reálná hodnota je tak kolem pětadvaceti tisíc. Majitel zastavárny je můj spolužák. Dá mi osmdesát procent ceny, takže těch dvacet táců budu mít. Půjčím ti je. Na splátkách se domluvíme,“ mluvím, a přitom se koukám z okna do tmy. Nějak se mi nechce na Lucku dívat. Pořád nemohu věřit tomu, do jakého průšvihu se dostala. Je ta její pohádka vůbec pravdivá? Má divnej pohled. Nebere třeba drogy? Nicméně přátelství až za hrob trvá, takže jí pomoc neodepřu. Ono mi kdysi taky pomohla, když jsem byl na dně, tak jí to teď alespoň vrátím. Tak nějak ale nevěřím, že mi to dokáže splatit.
Tentokrát raději mlčím
„Jsme domluvení. Přijď zítra tak kolem čtvrté,“ obracím se konečně k ní. Lucka se ale k odchodu moc nemá. „Ty někoho máš?“ ptá se. Pletu se, nebo mám správný dojem, že by ráda zůstala přes noc? „Zatím nemám,“ odpovídám po pravdě. „Ale někdo je ve hře,“ dodávám rychle. Tohle už pravda není, ale nemám prostě na Lucku chuť. Svůj závazek ale splním. Druhý den po poledni přivezu Markovi svůj ojetý auťák. „Můžu ti dát dvacet tisíc,“ navrhne mi. Souhlasím. Než odejdu z jeho kanclu, jen tak prohodím: „Tentokrát ti ten auťák asi zůstane.“ Marek pokrčí rameny a otočí se na mne: „Můžu hádat? Chceš ty prachy pro někoho, kdo ti je nejspíš nevrátí.“ Tentokrát krčím rameny já a raději neříkám nic. I když některé kontroly upozorňují, že zastavárny mají různé problémy, jak se například zmiňují v tomto článku, za tu Markovu dám ruku do ohně.
